Smutné příběhy

Sedím v poslední řadě našeho kostela a poslouchám smutná slova a tklivé písně varhan. Zaregistruji, že mluví pan farář a pár blízkých příbuzných. Všechno mi splývá a já slyším na 100% jen pískání ve svých uších. Můj pohled se soustředí na bílou rakev, ve které leží o pár let mladší kamarádka. Brala jsem jí jako sestru a ona mě brala stejně. Byla o čtyři roky mladší a oproti mně měla strašně těžký život. Ve dvanácti nezažila nic jiného než týrání svých rodičů. Měla tolik plánů, chtěla se dostat na školu a taky se těšila na první lásku. Teď už ale vše uhaslo. Nechci dát najevo svůj smutek, protože pro ní jsem byla vždy ta silná holka, její opora. Nikdy mě neviděla brečet, teď už by jí to nevadilo, přesto nechci ukazovat své slzy všem okolo. Zradí mě však moje vlastní tělo a po tváři mi stéká usvědčující slza, která má velikost hrachu. S ní odplouvá moje naivita a všechny iluze. Jen já vím, že nespáchala sebevraždu dobrovolně, a proto se za úpného ticha zvednu a odcházím ven. Nemůžu totiž poslouchat její rodiče, kteří předstírají lítost. Jejich smutek mi příjde jako přetvářka - teď už je na všechno pozdě. Jsem strašně ráda, že existují vzpomínky - ty jediné nám nikdo nemůže vzít. Vím, že na ní nikdy nezapomenu. Byla osobnost, takové sluníčko. Všude jí bylo plno a jen nerada si připouštěla chyby. Nikdy jsem si nemyslela, že se člověk tak snadno změní. Mohly za to okolnosti. Do deseti let, kdy neřešila vztahy v rodině, protože je nechápala, se neustále jen smála. Její smích byl slyšet a když si na něj vzpomenu, tak se mi ani nechce brečet. Bylo to její vysvobození, asi nemohla jinak. Za ty dva roky se strašně změnila. Ta tam byla ta veselá holka. Na povrchu byla ,,jen" smutná, ale uvnitř jí všechno sžíralo. Rozpadal se jí domov, jistoty, které i tak stály na hodně vratkých základech. Abych to vysvětlila. Její táta alkoholik jí neustále mlátil a všechnu zlost si vybíjel jen na ní. Její brácha byl rozmazlený miláček rodiny, měl všechno, nač si jen ukázal. A jeho radost bylo na Lenku jen žalovat. Vetšinou to nebyla pravda, ale i přesto Lenka dostala vždy vynadáno. Lenka neměla nikdy nic, ale jednou se mi svěřila, že nechce tolik - jen to, aby jí rodiče měli rádi alespoň z části co bráchu. Několik let chudák chodila v jednom oblečení - nikdy jí nic nekoupili. Toužila po tom, aby jí měl někdo rád. Věnovala jsem jí všechen svůj čas a vážně jsem se snažila, aby byla šťastná. Jednou jsem viděla, jak se jí ve výloze líbí šaty. Šetřila jsem na ně dlouho, ale její radost mě usvědčila v tom, že to nebyly vyhozené peníze. Šaty, které teď ležely v rakvi vedle ní, byly ode mě. Její máma, věčně nervózní ženská, koukala jen na to, aby byla hezká. Kolikrát se domů vracela od kamarádek pěkně opilá. A Lenka musela zvládat školu, starání o bráchu + všechny domácí práce. Když něco nebylo v pořádku, měla zaracha, anebo jí zbili. Tohle bylo fyzické týrání, ale co lidská psychika? Nepodpořilo jí ani to, že se její rodiče neustále hádali. Všichni v okolí to tušili, někdo jako já to věděl, přesto nikdo z nás nic neudělal. Nejhorší na tom ale je, že hrají divodlo o tom, že nevědí, proč se zabila. Zkrátka Lenka byla ve dvanácti, kdy si ostatní hrají, nebo se chtějí líbit, dospělá. Byla dospělá v dětském těle, a proto na ní nikdo nebral ohledy a vždy byla ta nejhorší. Ve škole byla ta nejchytřejší, ale pro její vrstevníky byla jiná. S nikým se nekamarádila (krom mě), protože neměla čas. Pro mě to byla bílá vrána mezi černými havrany, která zkusila mnohem víc než kdo jiný. Byla originál - už nikdy nepotkám tak rozumnou a hlavně po těch strašných událostech stále hodnou holku. Rozumnou do té doby, než na našem oblíbeném místě spáchala sebevraždu. Podle mě jí spíš zabili rodiče, ale do rybníka skočila sama. Než skočila, nechala pro mě vzkaz, na kterém bylo DĚKUJI! Nic víc, přesto vím, co tím chtěla říci. Děkovala za všechno, co se mnou zažila a možná i za ty šaty. Hrozné je, že jí nikdo nehledal. Celých pět dní, co jsem byla na internátě, nikomu nechyběla. To já jsem jí začala hledat. Myslela jsem si, že utekla, jak si kolikrát plánovala a neustále jsem čekala na nějakou zprávu, která nepřicházela. Měla jsem o ní strach, ten však neměli její rodiče, kteří mi v klidu řekli: ,,že bude u babičky, kde taky jinde?" Poslední věta, kterou dodali, mě strašně mrzela - kdo za ní má uklízet a hlídat kluka? Nevím asi rodiče, ale ti už nemohli. Tak daleko je zavedl alkohol. Neviděla jsem je střízlivé. Hledala jsem jí do noci a pomalu jsem začínala věřit, že se má líp někde u babičky. Našel jí jeden rybář ze sousední vsi v rákosí. Byla úplně modrá. Nakonec jsem měla pravdu, líp se má, ale teď bude chudák její mladší brácha. Ani nevěděl, co má, když se o něj Lenka starala a on ještě žaloval. Teď ho čeká život na ulici, protože pochybuji, že by se jeho rodiče změnili. Běhá mi mráz po zádech z toho, že nikdo nepátral po příčině. Vždycky jsem četla o odložených případech, ale nechápala jsem to. Teď to stále nechápu, ale přesvědčila jsem se na vlastní kůži, že to existuje. Někde jsem četla, že když někdo umře, někdo nový se narodí. Včera se mi narodila sestřička, kterou jsem vždycky moc chtěla. Jmenuje se Aneta, přesto mi bude připomínat Lenku a v duchu jí tak budu i říkat. Vždycky jí v ní uvidím, a proto se budu snažit, aby se ségra měla fajn a nikdo si na ní nedovoloval. Nedám na ní dopustit. Možná jsem blázen, ale vážně tomu věřím...