Karafiáty
Středa,ráno jako každé jiné.Až na tu včerejší zbytečnou hádku.Proč mi to jen máma udělala?Vždyť jsem za to nemohla.Autobus jel dřív a já ho nedoběhla,proto jsem se vrátila až po půlnoci.Zítra mi bude osmnáct,nejsem malý dítě!Ale nemůžu se hádat s mámou,od té doby, co nás táta opustil má jen mě.Měla jsem jí zavolat.Až přijdu ze školy omluvím se jí.Teď už musím jít.
Kamarád slíbil,že mě do školy hodí autem.Popadnu tašku,klíče ze stolu a zamykám na dva západy,už slyším jak Petr troubí před domem.Seběhnu schody a poslední tři seskočím,tak tak jsem to ustála.Doběhnu k autu a s úsměvem se posadím na místo vedle Petra. "Ahojky Péťo.Díky za odvoz,alespoň jsem si mohla přispat."U školy jsme za necelou půl hodinu,takže se ani nemá cenu připoutat..Petr pouští nahlas rádio a já si začínám zpívat "Please forgive me…," krásná písnička od Bryana Adamse,v překladu to znamená prosím odpusť mi.Znovu si vzpomenu na mamku.Petr po mně koukne, potom zase na cestu a opatrně se zeptá:"Co se stalo?" "Ale nic.."odpovím,pak se ale už neudržím,musím se svěřit. "Pohádala jsem se s mamkou.Přišla jsem domů později,než jsem měla.Je mi to teď líto.Musím to nějak napravit." "Kup jí kytku.Vždyť si říkal,že má ráda karafiáty a vyrob nějaké přání s omluvou" napadlo hned Petra. "Přijedu pro tebe po škole a stavíme se v květinářství."
Už zastavujeme před velkou šedou budovou naší Obchodní akademie,kterou studuji již třetím rokem."Dík za odvoz.tak ve dvě tady." Vejdu do třídy,holky už sedí na lavicích a povídají si o včerejší diskotéce.Na to dnes nemám náladu.Sednu si na své místo a z tašky vytáhnu čtvrtky,které jsem si přinesla na výtvarnou výchovu. Začínám vystřihovat přání do srdíčka a psát dovnitř omluvu.Učitelka pomalým krokem vchází do třídy.Schovávám přání od lavice.Celý den se neuvěřitelně vleče,na učení se moc nesoustředím.Už aby byli dvě! "Crrrr!!" Konečně.Ten vysvobozující zvuk zvonku.Letím,ať už jsem pryč.
Petr před školou ještě není.Sedám si na zábradlí a koukám směrem,odkud vždy přijíždí.Už se blíží.Zastavuje přede mnou a já otevírám dveře auta.Batoh si dávám na klín a pohodlně se usadím na místo spolujezdce.Jedem ke květinářství paní Hájkové,má ty nekrásnější květiny v celém městě.Vybírám karafiáty všemožných barev a nechávám si je uvázat do kytice.Doprostřed kytice umisťuji přáníčko a spokojeně se vracím do auta.
"Chci být doma dřív než mamka"řeknu Petrovi, "má přijít ve tři." Koukám na tachometr,jedeme rychleji než obvykle,ale nevadí mi to,vím že Petr je dobrý řidič.Náš dům je za městem,vede k němu silnice z kopce a dole je prudší zatáčka."Pozor!"Poslední,co si pamatuji je ta mastná skvrna na silnici, skřípot brzd,ten sloup s lampou před námi.Neubrzdil to.Je konec.Promiň mami.Nevím proč,nechtěla jsem,aby to takhle dopadlo.Kdybych se připoutala nemusel by dnes na místě nehody stát náhrobek s mým jménem.Petr byl připoutaný a zachránili ho.Štěstí se někdy musí pomoct,teď už bych to věděla,ale je pozdě.Už to nenapravím.Mám tě ráda mami,ale už nikdy ti to neřeknu,možná se spolu zase jednou sejdeme,vždy když uvidíš karafiáty vzpomeň si na mě. Je to moje chyba,měla jsem se ti omluvit ráno.Měla jsem ti zavolat.Nebo ti alespoň nechat doma vzkaz.Tady máš moje přání,doufám že se k tobě dostane a odpustíš mi. "Please forgive me"…ta písnička mi zněla v uších těsně před tou osudnou nehodou.Myslela jsem si,že jsem velká holka,ale mýlila jsem se…
